Vystoupění v Bratislavě, 25 března 2013, Arcibiskupský palác (zkráceno).
Dámy a pánové, vážení hosté. Chtěl bych především poděkovat Nadaci Adenauera, jmenovitě paní Gabriele Tibenske, za to, že já a moje kolegyně Giovanna máme možnost tu dnes vystoupit s krátkým svědectvím o našich vztazích s Vaší zemí po Svíčkové manifestací.

1)
Můj vztah s bývalým Československem začal neplánovanou cestou v září 1988. V té době jsem již občas spolupracoval s Fondazione Russia Cristiana a v létě toho roku mě požádali, abych doprovodil jednu kolegyni, která měla cestovat do Československa autem a setkat se s některými členy disentu. A tak, s nevědomostí dvacátníka (alespoň co se týkalo mně) jsme odjeli do Prahy a Bratislavy. Osoby, se kterými jsme se měli setkat, jsme znali pouze podle jména ze zpráv Radia Svobodná Evropa a jiných “ideodiverzních center”, jak jim tehdy komunistická propaganda říkala. Už v Bratislavě na mě mělo setkání s totalitní realitou zvlastní účinek: navštívili jsme Ferka Mikloška v jeho bytě v šedivém paneláku v Bilikové ulici. Starý dobrý Ferko nás přivítal ve svém bytě a pohostil nás sklenicí vody a dvěma smutně vypadajícími broskvemi na ještě smutněji vypadajících talířcích, ale se způsoby štědrého, srdečného a hlavně zajímavého člověka. Potom jsme byli pozváni na večeři k advokátovi Čarnogurskému. Měl jsem takový hlad, že jsem se vrhnul na horké rizoto, když ostatní se ještě křizovali. A to už byla zajímavá lekce. Návštěva u Čarnogurských pokračovala příchodem slovenské inteligencije. Kromě Mikloška dorazil také profesor Kusý a další lidé, moje kolegyně je bombardovala dotazy ohledně celkové situace, o očekávání po bratislavském Velkém pátku a srpnovém výročí, já jsem moc nerozuměl tomu, co si říkali, protože mě mučili od Čarnogurského dvě nejmladší děti, které mi chtěli za každou cenu ukázat fotky z dovolené u moře v Riccione.
Později jsme šli návštivit monsignora Korce a tak jsem poprvé pochopil, co znamená být sledován. Dva cizince v Petržalke nešlo přehlédnout. Musím podotknout, že ani éstébáci se příliš nesnažili o neviditelnost, načež mi moje kolegyně ve snaze setřást je, navrhla: “Obejmi mě, musíme vypadat jako dvojice, co se ztratila.” Já jsem ji nedokazal obejmout… Nicméně nakonec se nám podařilo dorazit k páterovi Korci. A umíte si představit, jaká podívaná se mi naskýtla: takový kněz by v normální zemi vedl arcidiécézi, ale tady byl “penzionován” režimem.
Ale neměla to být “mlčící církev”? Církev stíhaná a v utajení? Ne, tohle byla pravá “κοινωνία”, “společnost” svobody, která vrhla neočekavané paprsky světla do totalitní šedi, svědčila o životě jiskřícím pod troskami, společnost, která si uvědomovala možnost vzbudit i netečné veřejné mínění.

Co jsem si nesl domů, kromě rozhovorů a pár samizdatu? Osoby, které předtím byly pouze jmény, se nyní staly částí mého života. Mohl jsem říct jako svatý Pavel: «Tak, nakloněni k vám byvše, hotovi jsme byli s velikou chutí, vydati vám (…) také i duše naše, protože jste nám byli velmi milí» (1Ts,2,8).
Prostě jsem se vrátil přesvědčený o tom, že mám přímou, osobní odpovědnost vůči těmto lidem.
Od té doby sbírám svědectví a historické materiály a snažím se je šířit v Itálii v časopise “La Nuova Europa” a v různých on-line časopisech, aby se bohatství, které jsem tehdy poznal, neztratilo, a to především pro mě. A timto se dostávám ke druhé části mé úvahy, k tématu paměti.

Vzpomínat po pětadvaceti letech na události v Bratislavě se nesmí stát jen nostalgickým heslem bez jakékoli vazby na současnost. Jsme tu dnes proto, abychom si připomenuli ty, kteří měli odvahu být sebou, zůstat věrnými papeži a Církvi.
«Nemáte čo jesť? Nemáte chleba? Chod’te domou!» – křičel jeden z policistů na manifestanty, kteří se shromáždili ani tak ne kvůli chlebu, jako kvůli potřebě štěstí, pravdy a spravedlnosti.
“Jaký osud čeká národ bez paměti? Jakou hodnotu má člověk, jehož opustila paměť?” napsala ruská spisovatelka Nadežda Mandel’štam.
Připojuji se tedy ke chvályhodné iniciativě Musea komunismu tady v Bratislavě. Vaše muzeum může na jedné straně zabránit pálení mostů s minulostí, a na druhé straně může upozorňovat na “totalitní” nutkání přitomné v nás všech: «Nejlepším odporem proti totalitě – napsal Havel – je prostě vypudit ji z vlastní duše, z vlastního prostředí, z vlastní země, vypudit ji ze soudobého člověka». A stále Havel psal, že vaše situace byla varováním pro Západ a že byla pouhá náhoda, že se jednalo zrovna o komunistickou totalitu, protože problém byl daleko hlubší: «Planetární krize lidského postavení prostupuje ovšem západní svět stejně jako svět náš, pouze v něm nabývá jiných společenských a politických podob… Solženicyn popisuje iluzornost svobod, nezaložených na odpovědnosti, a z toho pramenící chronickou neschopnost tradičních demokracií čelit násilí a totalitě».
Zachovejme si paměť, abychom si mohli pohlédnout do tváře i s veškerým zlem, které v sobě nosíme, abychom si uvědomili, že nestačí změnit politický systém, abychom se zbavili vnitřního zla, pokud nechceme změnit především vlastní srdce. Přejme si tedy, aby iniciativy jako tato přispívaly k růstu nových osobností, stejně jako primární snahou disentu nebylo svrhnout komunismus, ale vytvořit jakousi “paralelní polis”, kde by člověk existoval v celé integritě.
© www.angelobonaguro.eu
Breve intervista a TVLux.